Riki Massini and the Bonus Track Band with Clive Bunker from Jethro Tull je spojení dvou vynikajících hudebníků pro koncertní šňůru po ČR. Vystupují v ní fenomenální italský kytarista Riki Massini a jeden z nejlepších bubeníků historie vůbec, zakládající člen slavné britské skupiny Jethro Tull (nejproslulejší hard-folk rockový soubor) z anglického Blackpoolu, legendární sir Clive Bunker. Kromě autorské tvorby uskupení a bubenických sól, uslyšíte i velké hity Jethro Tull z doby Bunkerova působení v kapele.

Clive Bunker se připojil k právě vznikajícím Jethro Tull a působil v nich v těch nejlepších letech až do roku 1971, kdy po veleúspěšné čtvrté LP desce „Aqualung“ kapelu opustil. Je podepsán pod největšími hity kapely jako Locomotive Breath, Aqualung, My Sunday Feeling (viz videa), Bourrée, atd. a je až k nevíře, jak tenhle chlapík ve svém věku ještě válí na bicí. Přesto je nutné počítat s tím, že poslední koncert u nás by mohl být i jeho posledním v ČR. Proto doufáme, že bude i možnost se s Clivem vyfotit, nechat si podepsat LP či plakát a divadelní sál zažije skvělou atmosféru a kulturní zážitek.

Clive koncertoval a nahrával například s “Blodwyn Pig”, “Jude”, “Manfred Mann” a na jeho sólovém albu „Awakening“ (1998) se znovu sešel s Ianem Andersonem a Martinem Barré.

Riki Massini je jeden z nejlepších italských kytaristů – bluesmenů. Absolvoval turné ve Velké Británii, Švýcarsku, Irsku, Holandsku, Norsku, Francii, Číně a USA. Kromě Clive Bunkera byli jeho spoluhráči například Gary Pickford Hopkins (Rick Wackeman, Wild Toukey), Lousiana Red, Tommy Emmanuel, Paul Jones (The Blues Band) Graham Walker (bubeník Gary Moore), Gleen Cornick (Jethro Tull), Geoff Whithehorn (Paul Rodgers Band) a skvělý baskytarista John (Guinness) Gordon s Ericem Claptonem.
Se svojí kapelou vystupuje na nejdůležitějších festivalech, kde reprezentuje Itálii. Například na “Chicago Blues Festival”, kde koncertoval s chicagskou legendou Fernando Jonesem v Grant Parku Jackson & Columbus, což je pravděpodobně nejvýznačnější bluesový festival na světě. Vystupoval také jako předkapela velikánů – Joe Cocker, Jethro Tull, Joe Bonamassa, Scott Henderson, Mick Taylor, Ike Turner, Energie Zero Bell (Thin Lizzy), atd.
Zahrál si i na jedné z nejslavnějších scén světa – “The Cavern Club” v Liverpoolu.

V rámci meziříčské hudební komunity začal Vlasta Redl veřejně vystupovat v první polovině 70. let, takže na Valašském špalíčku s kapelou vzpomene svých 50 roků na scéně.

Česko-moravská hudební skupina, která originálním způsobem zpracovává lidové písně. Na scéně působí již přes třicet let. Za tu dobu se Čechomor mnohokrát proměnil jak personálně, tak stylem hudby. Jeho charakteristickým rysem ale vždy zůstala nápaditost aranžmá, osobitá interpretace a inspirace v lidové písni.

Poprvé zde vystoupí klavírista, zpěvák a někdejší lídr skupiny Modus Ján Lehotský, jenž ve svém projevu vychází z přirozeného bluesového a soulového cítění a ve spojení se zastřeným, mírně chraplavým hlasem vytvořil na slovenské hudební scéně zvláštní, projevem výrazný pěvecký typ. 

Několik let se na festival chystala slavná britská formace The Blues Band, v níž se od roku 1979 o pěvecké party dělili harmonikář Paul Jones a kytarista Dave Kelly. Kovidová léta však zabetonovala kapele výjezd z britských ostrovů, až nakonec v roce 2021 bluesová legenda zamávala svým posluchačům albem Bye Bye Blues Band, a o rok později, po třiačtyřiceti letech úspěšné kariéry, vydala své poslední (album) So Long. Nicméně, na Valašský špalíček nyní míří kytarista a zpěvák Dave Kelly, stále aktivní muzikant, který po rozloučení s Blues Bandem dál vystupuje se svou kapelou, s Paulem Jonesem, a pravidelně koncertuje také se skotskou královnou blues Maggie Bell, jíž jsme na Valašském špalíčku už před časem viděli...

Pěvecká dvojice Hana a Petr Ulrychovi, která zde oslovila hudební publikum už v 60. letech, přijede s kapelou Javory Beat.

Celovečerní program s podtitulem Good Bye zahraje reunion kapely The Bluesmen, která vznikla v roce 1966 a vryla se do paměti beatových fanoušků Krylovou písní Nevidomá dívka v podání Hany Ulrychové z jejich první EP desky, i bluesovým šansonem Jaromíra Löfflera a Petra Fiedlera Story o velké lásce. The Bluesmen, česká big beatová hvězda 60. let z Olomouce, ve své době vydala jen několik nahrávek na malých deskách a nikdy nenatočila LP desku. Pro Valašský špalíček však připravila pozoruhodný program, v němž se na jednom pódiu sejdou její zpěváci Petr Fiedler, Hana Ulrychová a Jaromír Jerry Löffler, a hudebníci, kteří kapelou Bluesmen procházeli - varhaník Jaroslav Vraštil, klavírista Emil Viklický a bubeník Vladimír Grunt. Muzikantská minulost hostujícího saxofonisty Rudolfa Březiny se pojí s ostravským Flamingem, do nějž z Bluesmenů přestoupil Jaromír Jerry Loffler, a než v roce 1968, po přepadení tehdejšího Československa pěti armádami Varšavské smlouvy, emigroval do Švýcarska, nahrál několik soulových singlů. Olomoucké pionýry bigbítové dekády v programu Good Bye doprovodí přátelé z kapely Blues Power.

Častým a vítaným hostem ve Valmezu bývá Pavol Hammel, který má, tak říkajíc, vždycky co nabídnout. Letos na jednom z festivalových pódií pokřtí sólové album Čo ma po tom, čo bude potom, které živě nahrával při svém speciálním programu na Valašském špalíčku v loňském roce.

V rámci svého turné na rozloučenou se na Valašský špalíček po letech vrátí nejstarší česká big beatová kapela Synkopy 61. „Loučení“ brněnských veteránů tentokrát zaznamenají televizní kamery.

****

Legendární brněnská kapela Synkopy 61 existuje už přes šedesát let, je tedy starší než Rolling Stones a dosud aktivně vystupuje. V šedesátých a sedmdesátých letech patřila tato kapela ke špičce naší populární hudby. Doposud odehrála více než 3000 koncertů a natočila přes třicet profilových alb s převážně vlastní tvorbou. Synkopy prosluly výbornými vícehlasými vokály, za které si u kritiků vysloužily přezdívku Moravští Beach Boys. Kapela získala také mnohá ocenění na festivalech u nás i v zahraničí a jejich vlastní tvorba vyvrcholila art-rockovými projekty Sluneční hodiny, Křídlení a Zrcadla.

Synkopy 61 – současné obsazení

Petr Směja – sólo kytara, zpěv
Jan Korbička – klávesy, akustická kytara, zpěv
Vilém Majtner – baskytara, akustická kytara, sólo zpěv
Jiří Rybář – bicí, zpěv

Sobotní „speciál program“ v pravé poledne letos patří pořadu Poesis Beat Live, který připravili Luboš Pospíšil & Trio Poesis.

****

O albu Poesis: 11 poetických songů beatového písničkáře

Nová deska výjimečného zpěváka a jeho hudebních i literárních přátel. Pro všechny se slabostí pro nezaměnitelně českou muziku a nevatová slova v textech šance příjemně bilancovat. Mělo to vlastně vyjít už k Lubošově loňské sedmdesátce, ale coronavirus to zařídil jinak. Paradoxně i trochu prospěšně: dopracování melodií a hledání spoluautorů písní získalo potřebný čas. Všechnu hudbu tentokrát napsal Luboš Pospíšil sám, sestava jeho tradičních textařů J. P. Lábuse, P. Kadlece a z pozůstalosti P. Šruta byla rozšířena o spisovatele J. Hájíčka. Aranžováno kolektivně na dálku, neb točeno především separátně, doplněno a dohromady dáno v Kutné Hoře, finální master vznikl ve Zlíně. Základní instrumentální partu tvoří mnohobarvý kytarista (plus zvuk, mix a spoluprodukce) Libor Mikeš Mikoška, mnohostrunný baskytarista (plus mastering) Petr Vavřík a mnohorytmický bubeník (plus klávesy) Martin Vajgl. Jejich minulá i současná angažmá třeba v Narvanu, Buty nebo Olympiku jsou garancí zkušené prvotřídnosti. Lidé, se kterými Pospíšil v tomto projektu plně souzní, aniž by kapela 5P neměla nadále tvořit jeho koncertní oporu. Najdete tu písničky připomínající to nejvýraznější z Lubošovy minulosti: šlapající skoro pop i baladu s retro syntíkem, vícehlasé hrátky lehce C a K vokální a důvěryhodné domácí blues, ale též dobře prožité ohlasy santanovské latiny nebo kytarového rocku. Společně originální písničkářství pro jedinečný hlas. Luboš Pospíšil je v plné formě a hodlá album propagovat tím nejlepším možným způsobem, totiž početným hraním. Je fajn, když si již po dekády důležití muzikanti splní sny tím, že také úplně novými skladbami potěší své věrné posluchače. Povedlo se to lehce nostalgicky, silně melodicky a zvukově průzračně.

V rámci polského programu na Valašském špalíčku vystoupí také mezinárodní formace, v nichž polští hudebníci spolupracují s americkými frontmany. Respektovaný kytarista Wojciech Kubiak a bubeník Dariusz Nowicki vytvořili kapelu Blues Fighters s vynikajícím zpěvákem buldozerového hlasu Chuckem Frazierem. Blues Fighters právě vyhráli Polish Blues Challenge 2023, budou reprezentovat Polsko na European Blues Challenge 2023, a zdá se, že mají přirozenou šanci zazářit po celé Evropě. 

*****

Kapela Blues Fighters byla založena v roce 2021 v Poznani (Polsko), tvoří ji hudebníci se značnými úspěchy a zkušenostmi získanými ze spolupráce s mnoha umělci. Zpěvák a kytarista Chuc Frazier pochází z Houstonu v Texasu z kapely Sonnyho Sharrocka. Baskytarista Robert Fraska je známý z kapel Hot Water, Boogie Chilli a Żuki Rock’n’Roll Band. Bubeník Dariusz Nowicki známý z kapel Hot Water, Izotop a Boogie Chilli. Společně s Robertem Fraskou zahráli jako Hot Water před koncertem Joea Cockera, hráli na jednom pódiu s umělci jako Alvin Lee, Ten Years After, The Animals, Colosseum, Taj Mahal, Jack Bruce a Eb Davies.

Kytarista Wojciech Kubiak je známý spoluprací s Grzegorzem Kupczykem (Turbo, Ceti), kapelou Brick House i Like The Stones. V roce 2022 kapela vydala album „Pretty Baby“ se třinácti původními písněmi.

Daryl Strodes je rhythm & bluesový i funk-jazzový zpěvák a kytarista žijící v Los Angeles. Během posledních dvou desetiletí vystupoval po celém světě a jeho kapelu pro koncerty v zemích střední Evropy tvoří osvědčení hudebníci, baskytarista Łukasz Gorczyca, bubeník Tomek Dominik a kytarista Bogdan Topolski.

Grzegorz Kapołka, slezský bluesový kytarista. Je jedním z nejlepších kytaristů v Polsku. K tomuto prestižnímu místu přispělo mnoho prvků, dlouholeté působení na hudební scéně, kompoziční práce vyznačující se širokým spektrem stylových zájmů - od blues a rocku až po jazz, a především vynikající vlastnosti Kapołky jako instrumentalisty.

Grzegorz má na svém kontě 7 původních alb, 2 koncertní alba a přes 50 alb, na kterých působil jako session hudebník.

Folk Team, v roce 1973 založený Romanem Venclovským, Pavlem Kopřivou a Tomášem Úlehlou, je dnes „folkem“ snad už jen podle názvu, ale k oslavě „padesátky“ holt patří i ty dávné poetické texty, v nichž tahle brněnská parta melancholii míchá s melodiemi, které se pořád zadírají pod kůži.

*****

Skupina vznikla na přelomu let 1973 a 1974 nejprve jako duo Venclovský – Kopřiva. Na jaře 1974 přibrali Tomáše Úlehlu, tím vznikla skupina Folk T v obsazení: Kopřiva – housle, Venclovský – kytara a zpěv, Úlehla – klávesy, flétny, harmonika a zpěv. „T“ v názvu bylo zpočátku myšleno jako „trio“. Z tria se stal časem Folk Team a do začátku 80.let prodělal řadu personálních změn (Členy byli Boris Hála – textař a klavírista, Jirka Král – klávesy, zpěv, Jan Fiala – kytara, flétna, zpěv, Ivoš Albrecht – baskytara, Yveta Valčová – kytara, zpěv, Jarmila Staníčková – Kvapilová – kytara, zpěv, Richard Lašek -percusse…

Začali (dle kritiků) reprezentovat intelektuální větev českého folku s nezaměnitelným hudebním rukopisem a expresivním vokálem Romana Venclovského. Vedle vlastní tvorby zhudebňovali Václava Hraběte, Josefa Kainara, Jiřího Ortena a dalších.  Žánrově byli vřazováni k folkrocku či softrocku, některé rané skladby jsou laděny bigbítově nebo šansonově. Členové Folk Teamu však nikdy nepřemýšleli o svém stylovém zařazení a hráli spíše to, co sami cítili. K elektrifikaci nástrojů  přikročili z čistě praktického hlediska, než z touhy po experimentu a zvukový obraz skupiny zůstal i nadále především akustický.

Domovskými kluby v Brně se staly Vysokoškolský  klub a  klub Esenc. V klubech po celé republice odehráli do roku 1989 až 100 koncertů ročně. V letech 1979 -1989 zde působil Vratislav Lukáš – kytara, violoncello, zpěv (ex-Synkopy) a v roce 1983 se ke skupině připojil kytarista Ivan Huvar, který již před tím zásoboval skupinu svými texty. Dalším členem skupiny se stal Dalibor Dunovský (ex-Progress a ex-Kamelot), posléze přibyl hráč na klávesy Roman Jež (ex Spielberk) Hlavní repertoár je dílem dvojice Venclovský – Huvar a jejich písně Člověk je jak den a Ptačí song získaly Autorskou portu 1985 a 1986.

Po těchto úspěších začalo na Folk Team chodit i portovní publikum, kapele se ještě před sametovou revolucí podařilo vydat 1.LP desku. Kvůli zásahům z Pantonu byla sice plná kompromisů, ale přesto se na ní objevily kvalitní písně. LP se jmenovala prostě Folk Team a vyšla v létě 1989 po 15 letech existence skupiny. Po revoluci pak byla vydána alba: Všechna ta smutná hudba, Otevřete, jsou tady lidé…, 20 za dvacet let a Rarhity. Většinu skladeb složila dvojice Venclovský – Huvar. Metaforické, zadumané a někdy i posmutnělé texty I.Huvara se organicky spojují s Venclovského hudbou a aranžemi celé skupiny.

Porevoluční historie Folk Teamu je ovlivněna především vznikem Kopřivova vydavatelství FT Records a také větší profesní vytížeností ostatních členů. V roce 2000 Folk Team natočil nové řadové album s názvem „Velký prachy“. Po hudební stránce je barevnější, s využitím bicích, smyčcového kvarteta a dechové sekce. Huvarovy texty vyznívají možná poněkud aktuálněji a sarkastičtěji než tomu bylo na předchozích albech. Od tohoto projektu se začal více prosazovat Ivan Huvar jako autor hudby. Texty pak zůstávají vesměs jeho doménou.

V roce 2004 oslavil Folk Team 30 let existence řadou koncertů, na kterých zazněly písně z celé kariéry skupiny a zúčastnili se i bývalí členové.

V následujících letech se kmenoví členové skupiny věnují i nadále svým civilním profesím (Ivan Huvar – lékař, Roman Venclovský – učitel, Pavel Kopřiva – promotér a vydavatel, Roman Jež – zvuková režie) a  z hlediska činnosti kapely je kladen důraz především na klubové a festivalové hraní.

Rok 2009 se nese ve znamení oslav 35 let existence Folk Teamu a při této příležitosti vychází komplet DVD+2CD Měsíční dítě obsahující celkem 37 písní z koncertů v letech 2008 a 1988. Skupina od jara do podzimu odehrála řadu televizních, klubových a festivalových vystoupení.

V roce 2012 se skupina pustila do přípravy dlouho očekávaného řadového alba, které pod názvem „Nebudu“ vychází v červnu téhož roku u brněnského vydavatelství Indies Happy Trails. Písně z nového alba jsou u posluchačů kladně přijímány, CD zaznamenává obchodní úspěch a píseň Skála se dostává mezi nejhranější písně nejen žánrových rádií.

V listopadu 2013 se v KC Semilasso uskutečnil první z řady koncertů ke 40 letům existence skupiny, z koncertu je pořízen zvukový záznam, který pod názvem  Folk Team Live 40 vychází na jaře 2014. Na koncertech a festivalových vystoupeních se skupinou občas účinkují jako hosté kytarista Miloš Makovský (ex Synkopy, Taxi, Neopak) či někdejší člen kapely Tomáš Úlehla. Posledním koncertem výročního turné je listopadový koncert na brněnské Musilce, i tento koncert je zaznamenám a v září 2015 vychází u FT Records na DVD/CD- „Folk Team jako živý“. Současný koncertní zvuk Folk Teamu je folkrockový a koncerty vycházejí především z repertoáru, který vznikl po roce 2000.

V listopadu 2017 se v KC Semilasso uskutečnil 2000. koncert Folk Teamu v plné síle a snad i svěžesti interpretů.

Minulost mává nám v písních, které od 60. let zpívá Jaroslav Hutka, ale za poslech stojí i písničky, které ilustrují zpěvákův pohled na svět v několika posledních letech.

Jeden z vůbec nejzajímavějších projektů na bázi blues, které „od Šumavy k Tatrám“ kdy vznikly. Ericha Boboše Procházku není potřeba představovat, v nejrůznějších sestavách jej lze bez nadsázky označit za stálý inventář BLUES ALIVE. V tomto duu je jeho partnerem kytarista Marek Wolf, mimořádně tvůrčí osobnost slovenské scény. Princip tvorby jejich dvojice je vlastně jednoduchý. Přetvářet známé písně bluesového, ale i rockového ranku k svému obrazu, ve své momentální náladě. Může se zdát, že kde není autorský podíl, jedná se o pouhé „přehrávání“, a při pohledu na soupisku skladeb, navíc přehrávání cestou nejmenšího odporu, totiž těch největších hitů. Opak je pravdou. Bobošovy a Markovy úpravy jsou čistě autorské: zpravidla mají jiné tempo, odlišný rytmus, posunutou harmonii i melodii. Jen text zůstává, a i ten je frázován vlastně k nepoznání. Autorství původní předlohy při vší úctě ke všem těm slavným Dixonům, Caleům, Johnsonům či Berryům zůstává nepodstatné. Odchází kamsi do mlhy, ze které se pak vynořují Bobošovy a Markovy originály. Jejich čarovná a i bez příslušných stimulantů dokonale psychedelická hudba dokáže neuvěřitelně pohltit, doslova vcucnout, jedním rázem vysát energii a zároveň jí nabít, jaksi přefiltrovanou silným zážitkem.

Onus Blues byli založeni v roce 2022 v Radlinu jako kapela Jaceka Szuły (harmonika), jednoho z nejvlivnějších hráčů na foukací harmoniku slezské bluesové scény. Členy jsou: Krzysztof Wyrzykowski (zpěv), Marek Stokowski (bicí), Dariusz Król (baskytara) Szymon Borkowski (kytara).

Kapela nahrává a nehledá laciné ovace. Každá píseň je nová výzva, každý koncert je novým pohledem na hudbu.

GED silové trio ve složení Greg Spruce, Ernest Dziedzic a Dorian Gębski. Tým byl založen v roce 2022 po příchodu hudebníků z Anglie a Německa do Polska. Jejich styl spojuje rock'n'rollovou energii s moderním pohledem na hudbu.

Polská kapela.

Brněnský Band of Heysek zahraje na Valašském špalíčkuve spojení s britským temnotářem Philem Shöenfeltem i v samostatném bluesovém projektu.

*****

Band of Heysek je parta hejsků, kteří skládají a hrají vlastní živočišné, blues načichlé, syrově špinavé písně.

Kapela vznikla v roce 2015. Všichni tři muzikanti se znají velmi dlouho a velmi dobře z různých brněnských kapel. Jejich nultý koncert na festivalu Eurotrialog v Mikulově se natolik líbil, že jednak dostali pozvání i na další ročník, ale také nabídku na předskakování slavných The Smokie v Ostravě (2015). Od té doby koncertují v klubech a na festivalech zejména v Čechách, ale i Polsku, Bosně a Slovensku včetně věhlasného BluesAlive (2017) či předskakování The Animals v brněnském SONO centru (2018).

Debutové album SHOVEL & MATTOCK (Indies Scope 9/2017) získalo velmi pochvalné recenze a otevřelo tím kapele brány klubů a festivalů. Na jaře 2019 nahráli v Orlických horách v dřevité atmosféře roubené chalupy své druhé album I’M GLAD I MET YOU (Indies Scope 9/2019) a množství materiálu si dokonce řeklo o vydaní na vinylovém 2LP. Na tomto albu se velkou měrou podílel také bosenský klávesový virtuoz Omer Blentić, který se pravidelně ke kapele připojuje při speciálních koncertech, turné nebo nahrávání.

Na podzim roku 2018 doprovázeli trojici bluesmanů z Mississippi na česko-polském miniturné se zastávkou i na šumperském BluesAlive. V létě 2019 naopak zamířili se svým koncertním setem na jejich domovský festival v USA North Mississippi Hill Country Picnic. Na závěr svého bluesového putování zavítali do nahrávacího studia ve Water Valley spolu se dvěma vzácnými hosty - Kenny Brownem a R.L. Boycem (nominován v roce 2017 na cenu Grammy v katergorii blues). Z dvoudenní nahrávací frekvence kapela připravila k vydání dvě samostatná alba, z nichž první „R.L. BOYCE & BAND OF HEYSEK feat. KENNY BROWN – JUKE MY JOINT“ vychází 4/2020 opět u Indies Scope, druhá zatím čeká na své vydání.

Dva osobití bluesmani české hudební scény protnuli své umělecké dráhy v duetu čerpajícího inspiraci v gospelu a blues.

Matěj Ptaszek, kterého můžete znát z filmu Občanský průkaz a jenž patří mezi evropskou  špičku  bluesových foukačkářů (Nositel titulu HOHNER Newcomer 2009 a patnáctý nejlepší bluesový harmonikář světa dle ankety prestižního bluesového časopisu Twój Blues, 2012). Po několika letech strávených v Jižní Americe, kde hrál blues v místních klubech a vystupoval na festivalech se Ptaszek vrátil do České republiky a obohacen o zkušenost kolumbijského crocante rytmu, vytvořil duo s uznávaným českým bluesmanem Bužmou, který mimo jiné úzce spolupracoval s legendárním doyenem moravských bluesmanů Pepou Streichlem.

Bužmova instrumentální dovednost (akustická kytara, banjo, resofonická kytara) a poetičnost nadčasových textů v češtině i prajzském nářečí a Ptaszkova virtuózní hra na foukací harmoniku a neotřelý pěvecký projev obou protagonistů uvrhne posluchače do víru bryskního blues okořeněného o lyričnost českého jazyka i tradičních hudebních perel Amerického Jihu. Těšte se na křupající „crocante“ nářez dua PTASZEK & BUŽMA – Blues And Gospel.

Brněnský performer Petr Váša vytvoří reflexi repertoáru nejúspěšnější a kritikou nejváženější brněnské skupiny 80. let Z kopce.

*****

„Nejúspěšnější a kritikou nejváženější brněnská skupina osmdesátých let vznikala během roku 1985 jako konceptuální projekt divokého folkaře a studenta dějin umění Petra Váši s cílem interpretovat stejnojmenný cyklus písní s podtitulem ´Soubor zaklínadel určených k vyvolávání zlých duchů průmyslových nemocí´,“ napsal hezký úvod do svého článku o skupině v měsíčníku Gramorevue (1988) Josef „Zub“ Vlček.

Petr Váša hrál v letech 1982-84 se souborem Uzený koleno band, občas na přehlídkách ZUČ vystoupil jen s akustickou kytarou a v roce 1985 se „sdružením folkových hudebníků pro rockovou operu“ zplodil operetku „Bledá dívka s dalamánky“. Jeho hyperaktivita byla nezastavitelná, takže bylo jen otázkou času, kdy založí rockový soubor, který by zúročil a interpretoval jeho hudební a textové nápady i výrazové schopnost.

V seriálu Bigbít P. Váša říká: „Já jsem si představoval něco jednoduchýho, spíš strohýho, něco, co by na rozdíl od té snové polohy bylo tak blízko reálnýmu životu, až by to bylo skoro jako ten reálný život sám.“ A dále: „Chtěl jsem udělat něco jako svoji osobní mytologii. Takový panteon božstev toho zahnívajícího pozdního komunismu.“

V roce 1985 konečně sehnal potřebné hudebníky a tak vzniklo originální trio Z kopce (je možná zajímavé, že název byl vybrán podle naklánějícího se komínu na jednom brněnském domečku). Sestava Petr Váša (voc, g), Pavel Koudelka (ds) a Aleš Svoboda (bg) vyrazila do světa s najazzlým nervním bigbítem, který si časem získal stejný počet nadšených obdivovatelů jako i těch, kteří ho pro jeho intelektuálnost (Vášův záměr) nemohli ani vystát.

Hudební publicita Vojtěch Lindaur popisuje Z kopce v časopisu Rock & Pop (2001) (zkráceno): „Sporému studentovi filosofické fakulty v tesilkách, které prý kdysi patřily Milanu Chladilovi, plál z očí hněv a vzdor a z úst se mu překotně řinula slova, která pojmenovávala všechno, co nám tehdy bránilo chovat se jako lidi: vnucenou nudu, neurotický neklid, bující lhostejnost, cynismus, hospodské kecy, bezúčelné přežívání ze dne na den… Hudebním řádem, zejména drtivou a nepředvídatelnou rytmikou s mnohými změnami tempa, nečekanými výtrysky bicích mě Z kopce občas připomněli Psí vojáky, jenom místo piána se Petr Váša potýkal místy velmi anarchisticky s kytarou.“

Pravdivá slova. Hudba souboru - to byla změť plná rytmických a dynamických změn a zvratů, výkřiků i ironických šklebů, strašení a parodie. Jen v náznacích byly čitelné Vášovy vzory. Prolínalo se tu nadšení z rhythm & blues 60. let a také ovlivnění novou vlnou začátku 80. let. V. Lindaur v časopisu Rock & Pop (2001) připomíná: „Z kopce nejenže neměli už vůbec nic hudebně, formálně ani ideologicky společného s českým undergroundem, ale navíc se výrazně odlišovali také od brněnských kapel sdružených pod hlavičkou Valná Hromada.“ Vzájemné propojení s těmito kapelami zajišťovala agilní Lenka Zogatová. „Manažérka Lenka Zogatová nás skutečně spojovala,“ říká Petr Váša pro MF Dnes (2001). „Byla otevřená a nedovolila nějaké hranice mezi Bittovou, Z kopce nebo třeba Kokoliou… Občas objednala autobus a všechny brněnské kapely jely někam na festival.“

Pro soubor byla typická i překvapivá instrumentální vyzrálost - Vášova originální hra na kytaru, bez krabiček a s čistým zvukem, bez klasických sól, byla dobře poznatelná. Na první pohled křečovitá a nervní, ale v zásadě precizní - ono to celé vyvěralo z komplexního Vášova výrazu, z toho, jak působil na publikum. Chvilku pravěký šaman, zaklínající mikrofon, chvilku potměšilý skřet, chvilku „zappovský“ ironik a chvilku chovanec psychiatrické léčebny. Srovnání s ikonou amerického undergroundu je vůbec na místě, neboť tím, jak se Váša snažil (a sanží vlastně dodnes) šaškovsky reflektovat společenskou realitu vyjádřenou konzumem, podobal se trochu právě Franku Zappovi.

Z kopce ale nebyli jen Váša. Jiří Tlach v knize Excentrici v přízemí píše: „Tím, že je Váša výhradním autorem textů a melodií a navíc jejich interpretem, je výsledek velmi hutný a jednolitý. Za zády má rytmickou sekci (Koudelka, Svoboda) zdánlivě neosobních hudebníků, ale jen na první poslech. Ze spousty miniaturních riffů, ozdůbek a kudrlinek lze tušit, že rytmika není dílem příležitostně najatých kamarádů, zaměnitelných během dvou zkoušek za jakékoli jiné, ale plněhodnotných muzikantů, podílejících se na aranžování, dotvoření skladeb a hlavně hlásících se ke stejnému názoru jako protagonista skupiny. Vědomě se drží v pozadí a nechávají vyniknout Vášův démonický přednes.“

Ovšem i přes tento komentář publikum chodilo hlavně na Vášu - jeho syrový expresivní přednes, záměrně přehnaná teatrálnost jeho křečovitých gest, rychlé střídání figury jemného ironika v kotel, který co nevidět vybouchne - to bylo gró koncertů Z kopce. Nejoblíbenějšími skladbami byly např. „Hodiny u klavíru“, „Nuda“, „Z kopce“, „Ono to nejde“, „1000 způsobů“ nebo „Pohyblivé cíle“.

Na podzim 1986 došlo k personálním změnám. To už měl soubor za sebou první program, který se „zabýval problémem nudy jako signifikantní vlastnosti určitých vrstev mládeže“ a titul laureáta Rockfestu 1986. A. Svoboda byl odejit na vojnu a jeho náhradou se stal „elegán s brejličkami“ baskytarista a pianista Pavel Žemla (ex-Kobra). A o něco později začal se skupinou spolupracovat (posléze se stal i členem) houslista Vojtěch Kupčík. Koncertní program byl rozšířen o další skladby, které se tématicky věnovaly vlivu médií na život mládeže.

V roce 1987 se kapela opět stala laureátem Rockfestu, což bylo pikantní hlavně v tom, že mezi oběma Rockfesty bolševičtí mocipáni „zkopcům“ zatrhli hraní. Na všeobecné zákazy a problémy s Mocí reagoval Váša v seriálů Bigbít: „To už nebyla ani 50., 60., a ani 70. léta. To už nebylo nic. To už nebyla hádka ani spor o životní styl. Všechny ty represe už byly tak groteskní, že už ani ten průser neměl tu šťávu.“

Založil tedy se spoluhráči svůj boční projekt Ošklid (sestava: Váša, Koudelka, Žemla, Kupčík + Michal Zavadil - voc, Tomáš Frgala - voc, Ivana Lukášová - bvoc, Jana Klimečková - bvoc, František Máchal - tp, Jiří Salajka - voc, perc), ve kterém poněkud jinou cestou předkládal publiku vlastně totéž - další analýzu „civilizačních nemocí“. Inspiraci k názvu mu poskytla jeho návštěva nudistické pláže v Bulharsku. "Díval jsem se na ty hromady masa a říkal jsem si: ´Panebože , nikdy mě nenapadlo, že jsou lidi tak oškliví,´" řekl v Profilech Rockfestu (1988). "To není nic negativního, je to jen zjištění, že to co je samo o sobě pěkné, může být ve větším množství odpuzující. Ošklivost je pouhá estetická kategorie, nic víc… Ošklid je v podstatě o tom, jak se lidské věci stávají výhradní záležitostí hmatu a čichu, vztahy mezi chlapcem a dívkou záležitostí interakce bílkovin a společenské vztahy záležitostí praktického násilí. Ošklivá masa lidí ve mně vzbudila i představu masového, bohatého zvuku."

Ošklid byl v mnohém daleko experimentálnější a poněkud vzdálenější tomu, co si lze představit pod pojmem rock. V Melodii (1987) se píše: „Velmi krátké absurdní texty vynikají díky složitým aranžmá vokálů. Zpěváci se většinou střídají po jednotlivých slabikách, což bylo nejvýraznější ve skladbě ´Jsem ošklivý člověk´…“ V dalších skladbách občas soubor zpíval á capella, přičemž jednotlivé hlasy se v nich prolínaly, překrývaly, takže vlastně vytvářely jakousi slovní koláž. "Řada mých kolegů tvrdí, že je to nejkrutější a nejrafinovanější kapela, kterou tato oblast u nás zažila," píše "Zub" Vlček v Profilech Rockfestu (1988). "Pochopitelně, Ošklid je mnostrózní legrace, plná ironie, poetických paralel, černého i bláznivého humoru, hudebních i jazykových hříček, balených v podivně chladné směsici, blížící se někdy i diskotékovému stylu. V rocku jsme zvyklí většinou (a díky metalu stále víc) na patetický, cosi obžalující nebo opěvující projev, takže chlad Ošklidu nám může připadat právě proto cynický anebo přinejmenším nesentimentálně drsný. Ale je takový opravdu?"

Ošklid byl hlavně určitým protikladem Vášovy základní formace. Jeho chladná, odosobněná, někdy až nepříjemná hudba s texty, které jakoby vyštěkávali jacísi lidští roboti, byla totiž na hony vzdálená emotivnímu bigbítu Z kopce.

Ale abychom se vrátili ke Z kopce: co se týče koncertů , tak skupina vystupovala poměrně často - byla zvána na různé přehlídky. Mimo Rockfesty to byla např. účast na festivalu v Lipnici n. Sázavou (1987) a na Valašském špalíčku. Kromě singlů pro Panton (edice Rock debut) pak došlo i k natočení LP desky, na které se podílel jako host ještě Jiří Chmelař (vcl). Pak odešli Žemla s Koudelkou na vojnu, ale zanedlouho i Vášu bylo vidět v zeleném oděvu vojáka absolventa. Jeho příslovečná aktivita ho neopustila ani během služby vlasti - začal psát pro Z kopce další písničky do nového pořadu "Plné žaludky X velké cíle", a aby poznal, jak znějí, založil na vojně rockový soubor s legračním názvem Pontoňáček. A výsledek? Vyhrál s nimi oblastní kolo soutěže ASUT.

Petr pak v roce 1991 Z kopce rozpustil, neboť se mu zdálo, že skupina vyřkla vše, co chtěla říci, a věnoval se jiným aktivitám, což bylo zpočátku hraní v revivalovém Ananas Beatu a později ponor do tzv. fyzického básnictví, kterému se věnoval prakticky po celá devadesátá léta. Na jejich konci pak založil "zkopcovské" poetice i muzice blízké těleso, nazvané Ty syčáci.

V závěrečném hodnocení bychom mohli citovat V. Lindaura v jeho recenzi nově vydaných živých nahrávek Z kopce (Rock & Pop, 2001): „Když skupina Z kopce poprvé vystoupila na pódia pražských klubů, stali se pro novou generaci rockových kritiků jakousi ´ideologickou´ základnou, bezprecedentním příkladem, z něhož odvíjeli a formulovali nová estetická hodnocení rockové hudby.“

K tomu snad jen malé doplnění - jestliže bychom ve druhé polovině 80. let hledali někoho, koho bychom mohli označit za jakéhosi „mluvčího nové generace“, na prvním místě by nás napadl právě Petr Váša.

Zdroj: Z kopce (Ošklid) — Kapely — Bigbít — Česká televize (ceskatelevize.cz)

Skupinu Slepé střevo založil Petr „Fili“ Fiala v roce 1983 a není bez zajímavosti, že nejdůležitější roli v tom sehrály dvě okolnosti. První z nich byla existence skupiny Pražský výběr a tou druhou Fialova návštěva brněnského festivalu alternativních skupin Valná Hromada. Podivný sound, který tam slyšel, ho utvrdil v dojmu, že dnes může založit kapelu každý, protože už není potřebné umět hrát.

V knize „Z nejhoršího jsme uvnitř“ (1994) píše: „Základní pravidla kapely byla tato: neznalost not a harmonie, odpor k hard rocku, a chuť nasrat svým hudebním projevem co nejvíc lidí.“

Sestavu tvořili většinou studenti valmezského gymplu: Petr „Fili“ Fiala (voc, g), Jarek „Malý bidlo“ Odstrčil (bg), Hynek Hulík (sax), Ivoš Chmelař (voc, g, ks, vln, cl), Karel Mikuš (ds), Broňa Volfová (voc).

Zpočátku se zaměřili na zběsilé improvizace, což bylo většinou sborové mlácení do nástrojů, protože nikdo z kapely neuměl příliš hrát. Poté začaly mít skladby hlavu a patu a sama kapela začala svůj styl nazývat „stupid rock“. Texty byly reakcí na okolí, vyjadřovaly pocity teenagerů ze světa, jímž byli obklopeni, „ze života v pařeništi lží a přetvářky“ (P. Fiala).

V knize Excentrici v přízemí říká Fiala (zkráceno): „Všechno, co jsme tehdy hráli, se neslo v duchu ´Křič, abych věděl, že žiješ!´. Vystupovali jsme v maskách a posluchači vůbec nevěděli, co si mají myslet - ale v každém případě nás začali zdravit.“

Pro soubor bylo důležité, že si už v úvodu svého působení mohla zahrát se skutečnými hvězdami naší alternativy, jako byl Chadima a jeho MCH Band, či s formacemi brněnské scény - to byla zásluha přítele skupiny Petra „Karkuly“ Randuly, známého z působení v kapele Třírychlostní Pepíček. Slepé střevo začalo vystupovat na soukromých akcích a jen ojediněle na koncertech pořádaných oficiálně nějakým kulturním zařízením. Už v roce 1983 totiž začaly problémy s Stb, proto kapela používala krycí názvy jako Fíkus nebo Rytmus 84. Koncem onoho roku odešli z SS tři členové - Volfová (těžká nemoc), Hulík (vojna), Odstrčil (nebavilo ho to). Poté se v kapele mihli Jiří „Pedro“ Krch (lg) a Ferda Leskovský (bg), ale vydrželi jen půl roku. Místo nich přišli Fialův bratr Jiří (bg) a saxofonista Jiří „Bendžo“ Dohnal.

Od roku 1984 hrál soubor už jen na undergroundových akcích. O rok později se instrumentální schopnosti členů zlepšily natolik, že stavba jejich skladeb začala být konzervativní - divoké a disharmonické kusy se změnily v přehledné písničky s výraznými melodiemi, předjímajícími pozdější repertoár Mňágy & Žďorp. Nicméně na členy začala padat ponorková nemoc. Fialu vyrazili z VŠ za uspořádání undergroundového koncertu přímo na kolejích v Ostravě a kapele nepomohl z „blbé nálady“ ani nový zpěvák Petr „Karkula“ Randula. Na čas se do skupiny vrátila i Broňa Volfová, nicméně bylo jasné, že Slepé střevo směřuje ke svému zániku.

Naštěstí se podařilo zorganizovat alespoň natočení kazety „Nečum a tleskej“, na které jsou písně z období 1984-5. Půlka kazety se natáčela ve Valmezu a půlka v Havířově, což zařídil agilní Jiří „Bobeš“ Prokš. S nahrávkou kapele pomáhali ještě zvukař Láďa „Kuba“ Kubík a samozřejmě produkční celé akce P. Randula. Nahrávka se míchala ve zkušebně Radegastu v Havířově na zámku v Životicích a jednalo se o první kazetu vydavatelství Rytmická mládež. Byla složena ze dvou částí „Latrina magika“ (staré songy) a „Greatest Hits Of Rytmus 85“ (nové skladby). Po nahrávce Slepé střevo přestalo existovat.

A závěrečné hodnocení? Jaroslav Riedel napsal v knize Excentrici v přízemí (zkráceno): „Slepé střevo se snažilo především o osobitost, jeho hudba byla plna pitoresknosti a recese. Od původně intuitivního projevu dospělo SS k charakteristickému, syrovému zvuku, s dominujícím společným zpěvem B. Volfové a I. Chmelaře, přičemž velmi důležité byly texty P. Fialy - někdy skoro dadaistické, často velmi sarkastické. A největší legraci si dělali ze svých vrstevníků.“

Hudební seskupení vytvářející vlastní skladby bez přesného stylového zaměření. Navazuje na tradici alternativních a underground kapel z regionu Valašska a Brna. V současnosti směřuje i do oblastí náročnější elektronické hudby. Sbor hudby tvoří tři hudebníci pocházející z Valašského Meziříčí a Havířova, Petr Karkul Randula, Václav Váša Košťál a Jiří Bobeš Prokš.